Každého z nás ovlivňují, ne vždy je lehké se s některými vypořádat a jsou tu i takové, které z nás dělají lepší lidi nebo nás činí štastnými, takový ten malý kousek nebe na zemi. Pak nás spousta z nich může úplně zničit od základu a vy se musíte vyhrabat ze samotného dna úplných sraček. (Ne, tohle nejde říct slušně.)
Základem všeho, je rodina, vždy nás formují lidé okolo a poté si s nimi budujeme vztah, ať už kladný nebo záporný. Ze všech stran slyšíme, jak je rodina důležitá, ale i dva lidé bez dětí mohou tvořit kvalitní rodinu bez potřeby dalších (malých) lidí. Neříkám, že mít děti je špatné, jen je dobré zamyslet se. Vyrůstat v úplné fungující rodině a mít zajištěné všechny lidské potřeby je neskutečný dar, který mnozí z nás neměli tu možnost vidět ani z rychlíku. Bohužel.
Myslím si, že mnozí lidé se těší, až se stanou rodiči a pak se zapomenou radovat z každého dne, který spolu s dětmi mohou zažívat. Pak jsou tady i takoví, kteří by dali vše za to, aby je tohle štěstí někdy potkalo, ale nebylo jim "z hůry dáno...". Jsou i takoví, kteří je mít nechtějí - kariéristi/lidí, kteří se na to necítí a nikdo nemá právo na to, je nutit.
Mám ten pocit, že někteří lidé by děti mít radši opravdu neměli, pokud k tomu jsou dotlačeni nebo prostě nemají tu potřebu. A jsme zase u těch vztahů, rodiče, prarodiče...pořád dokola. Dotazy typu: ,,Kdy budete mít miminko?" mi lehce hýbou žlučí již jistou dobu a tak nějak pro jistotu. Ono stejně, když máte jedno, ptají se vás za chvíli na druhé a tyhle otázky snad nikdy nepřestanou.
Tak nějak se čeká, že do toho prostě někdy praštíte, ale nikoho už nezajímá, že na to máte třeba jiný názor. Většina se na mě dívá jak na blázna, přitom bych řekla, že v dnešní době, kdy si dělá každý úplně co chce, může být úplně kdokoliv - kýmkoliv a čímkoliv. Ach ta tolerantnost...
Byla jsem vychovaná mamkou ( se kterou mám opravdu úžasný vztah) tak, že je důležité mít možnost volby a určité volnosti. Jsem za to v podstatě moc vděčná, protože se nemusím dívat na svět jen přes kukátko, mít širší pohled a zhodnotit i věci okolo. Je dobré se občas zamyslet, než někomu případně zkazíme život. Mít dítě je veliká zodpovědost a přivést ho do doby, která je tak falešná, plná zloby, falše a nenávisti...tohle je otázka na tělo, rozhodnutí, které nejde vzít zpátky!
Ku příkladu můj otec mít děti nikdy neměl. Nestojím mu za vlídné slovo a možná bych mu posloužila jen jako rohožka před dveře. Neříkám, že byl vždycky takový, ale k dospívající dceři, která potřebovala otcovský vzor se chovat neuměl. Vlastně se neumí chovat k nikomu, pokud nepředkládá svou hezčí stranu a nesnaží se zmást. Docela se mu to dobře daří, kdo ho nezná, nikdy by nevěřil. Vždy měl cit, pochopení a lásku ke každému jinému dítěti větší, než ke mně. Už dávno si ale nepřipadám jako zhrzené dítě v koutě, naučila jsem se díky tomu řešit plno věcí a být mnohem samostatnější. Občas ale, když si vzpomenu, kolik jsem si kvůli tomuto vztahu vytrpěla, někde hluboko uvnitř to zabolí. Ačkoliv se to může jakkoliv zdát nemožné a někdo by řekl, že možná budu chtít založit novou rodinu, pokusit se udělat si ji podle sebe a mít vše jinak, nemám potřebu své geny šířit dále. (Teda zatím, neříkám, že za deset let to bude stejné, ale v tuhle chvíli to tak je). Je smutné, že lidi se bezhlavě řití do rodičovství a nepromyslí dopředu různé rizika a důsledky.
Vztahy nás poznamenávají každý den, můžou nám činit den hezčím nebo se můžeme pohádat např. se sousedem a být naštvaní celý den na celý svět. Tím chci říct, že když díte celé dětství slyší jen hádky svých rodičů, nemá ani čas zamyslet se samo nad sebou, co chce třeba v budoudnu dělat nebo v čem je dobré. Celé děctví stráví nad přemýšlením co dělá špatně, proč se ,,mamka s taťkou" už nemají rádi.
Chtěla bych z toho tady udělat takovou veřejnou diskuzi, jaký názor na početí máte vy a nezakládat to na tom, že někdo je třeba špatný, protože chce něco jiného. Můžete mi napsat své příběhy. A budu moc ráda za jakýkoliv pěkný komentář. :)
Krásný den všem!
K.
