Průběh kastrace Belly - první a druhý den

Nejprve bych chtěla říct, že Bella není čistokrevná fenka a u takových je vysoké riziko rakoviny na mléčné žláze a dalšího pohlavního ústrojí + má velké problémy s kůží. Celkově jsme po diskuzi s doktorem dospěli k tomu, že bude nejlepší ji nechat vykastrovat. Je to samozřejmě velký zásah do organismu a měli jsme velký strach, aby vše dobře dopadlo.

Bella je jedna z pár mých nejlepších přátel. Nebudu to popisovat, chci se vyhnout nějakému zaběhlému klišé. Více možná uvidíte z fotek.
Kdo někdy zažil pocit spříznění mezi psem a člověkem nebo jakýmkoliv zvířetem, určitě pochopí moje myšlenkové pochody, co se mi honilo hlavou, když jsem jí tam musela nechat. Celkově jsem článek pojala realisticky bez nějakých okolků.

První den - operace

Byly jsme s Bellou objednané na 12:00, celým dnem mě doprovázela kamarádka (moc díky, bez tebe bych to nedala!!! :-*) nejdříve přišla na řadu "oblbovací" injekce kdy to všechno probíhalo tak, že si Bellu zvážili (samozřejmě byla vystrašená a nechtěla se nechat, ale měla naštěstí náhubek) dostala injekci a šly jsme zpět do čekárny, po asi 20minutách, kdy se plácala na studené podlaze a bylo mi přímo řečeno, že ji mám nechat tak a nerozptylovat ji, ani na ní nešahat, pro nás přišla sestra. Bella se z posledních sil rozštěkala, spíš teda ze strachu vyla, byl to takový ten zásah přímo do srdce, kdy jsem dostala opravdový strach a výčitky, co jsem jí to provedla. Sestra byla znechucená a ochování měla odporně na facku. Říkala jsem si, že mít více peněz vezmu ji na mnohem lepší veterinu, kde se o ni postarají s úctou a ne jak s nějakým odpadem. Abych to uvedla na pravou míru, na podřadnou veterinu bych jí nevzala, doktor je celkem špička v naší oblasti, ale jsou tu i jiní, s mnohem lepším chováním, ale taky asi čtyřikrát dražší. No, cítila jsem se prostě strašně a chtělo se mi brečet. Do toho jsem jí celou gumovou odnesla do ordinace a ano, 23 kilo se neneslo úplně snadno,  kde jí píchli přímo uspávací injekci. Sestra mi oznámila, že mám přijít za hodinu a půl a já s očima v slzách vypadla z ordinace. Slovo vypadla, je v tomto případě  úplně přesné.

Chtěly jsme se jít s kamarádkou projít, ale byla nám taková kosa, že jsme zapadly do první hospody na menu a pivo. Sice jsem neměla vůbec hlad, ale najíst jsem se musela. Po dvou malých pivech a ne moc dobrém obědu jsme šly netrpělivě čekat zpět do ordinace. Samozřejmě se před nás nacpali dva další lidi a doktor mi ani nebyl schopný říct, jestli operaci přežila. Byla jsem na rozsypání! Upřímně se je mi zle z chování některých veterinářů!

Pak jsme ale přišly na řadu a bylo to jako když je ve filmu záběr jen na dva, kteří se milují a shledali se  po letech. Byl to tak silný moment! Bella vyšla po svých z operačního sálu a s vrtěním ocásku šla vrávoravými kroky přímo ke mně. Měla malou ranku na boku pomazanou něčím zeleným. Zaplatila jsem, dostala pro Bellu antibiotika, límec proti kousání rány a přitel od kamarádčiny mamky nás odvezl autem domů.

Uložila jsem Bellu do pelíšku a navrstvila na ní deku, peřinu i svou mikinu, pořád se ale klepala zimou. Tak jsem ji pak několik hodin zahřívala a když přišel přítel z práce, zahříval ji on. Po pár hodinách jsme s ní šli na chvíli ven. Pořád jsme měli ale nervy na pochodu, protože nechtěla pít.

Nakonec až v půl 9 večer se s velkou slávou napila a dala si trochu granulí. Pak usla a já po celodenním stresu (mimochodem Bella to zvládala mnohem líp než kdokoliv z nás) jsem usla s ní.

Druhý den

Celou noc jsem chodila Bellu kontrolovat a sledovala ji. Po druhé hodině ranní jsme šly na chvíli ven, pak i v 6 a v 10. Vůbec ale nechtěla žrát. Zkusila jsem jí pak dát plátek šunky a ten zblajzla jak nic. ( V něm byl teda ukrytý prášek antibiotik.) 

Uvařila jsem jí rýži se zeleninou, natrhala do toho šunku a to bylo konečně to pravé ořechové... snědla úplně všechno a usnula. Omluvte menší bordel na fotce, nějak jsem ještě nenašla sílu uklidit. :D Chodily jsme spolu mnohokrát za den ven, zhruba co dvě hoďky, aby ji nebylo zbytečně těžko z toho, že musí svou zadržovat potřebu. Udělala jsem si několikadenní volno, abych se o ní mohla starat.

Nejprve jsme ji nosili ze schodů my, ale evidentně jí to hodně bolelo, vždy se před schodama celá nahrbila a na zádech se jí naježily chlupy. Pak už nám ani nechtěla dovolit, abychom ji snesli, radši šla pomalu sama. Každou hodinu se mi zdálo, že je na tom líp a líp. :)